Zahájení výstavy: 14.1.
Čas: 17.00 hod.
Místo: Malý sál
Město duchů, město zaváté pískem – tak se dnes označuje opuštěné městečko Kolmanskop na jihu Namibie, na okraji pouště Namib, pár kilometrů od přístavu Lüderitz. Jeho historie se začala psát po roce 1908, kdy jeden z dělníků na železnici našel v těchto místech diamant. Oblast bohatá na diamanty lákala hledače pokladů a postupně tu vzniklo město s luxusními vilami, s divadlem, společenským sálem, kinem, vlastním pivovarem, nemocnicí a kuželnou. Jeho sláva začala upadat před druhou světovou válkou, kdy se naleziště diamantů vyčerpávala a hledači diamantů se přesunuli k novým ložiskům. Poslední obyvatelé opustili město v roce 1954.
Od té doby město pomalu pohlcuje poušť, žijí tu jen ještěrky a hadi a v prázdných chodbách se prohání vítr. A ve vymezených hodinách pochopitelně turisté a fotografové z celého světa, kteří si nechtějí nechat ujít zvláštní atmosféru tohoto místa. V nemocnici ještě visí stejnokroje sester, barvy na stěnách místy vybledly, ale vzor válečku je pořád zřetelný, kuželky v kuželně čekají na zásah koulí, jen umyvadlo je místo vody plné písku…
Když Kolmanskop před dvěma lety Hana Janíčková navštívila, kouzlo opuštěného města ji uchvátilo. Toulala se sama opuštěnými domy, prolézala někdy okny, někdy zpola zasypanými dveřmi (to ještě nevěděla, že tady žije spousta hadů), jen občas zahlédla někoho ze svých kamarádů nebo nějakého turistu. Stopy v písku jako by ještě umocňovaly pocit opuštěnosti a zániku. Místo, které kdysi lidé vybudovali, žili tu, pracovali, bavili se a potom, co vyčerpali jeho bohatství, tak je opustili. Typické? V každém případě to, co tu po dřívějších obyvatelích zůstalo, je svým způsobem úchvatná připomínka lidské přítomnosti v nehostinné pouštní krajině.
Hana Janíčková
Začala fotografovat až v celkem pozdním dospělém věku. Z počátku používala fotoaparát hlavně jako záznamník, především na cestách, aby zachytila místa, kam se třeba už nevrátí. Postupně se začala věnovat fotografii víc a stala se jejím velkým koníčkem. Fotografování je pro ni nezbytnou relaxací a protipólem k její práci, ve které uplatňuji hlavně svoji racionalitu, zatímco fotografie ji dává možnost zachytit a přenést své dojmy z míst a lidí a vyjádřit své emoce. Nejvíc ji potěší, když se to aspoň částečně podaří. Baví ji hledání krásy v obyčejných věcech. Fascinuje ji svět barev, a obdivuje černobílou fotografii.
Přes deset let je nadšeným účastníkem kurzů Fotomeditace, které jsou pro ni velkou inspirací a příležitostí k setkáním s podobně postiženými přáteli. V současnosti dálkově studuje tvůrčí fotografii v Institutu Photogenia v Brně.
